Nea Vasile & Taraful de la Marsa (Rom) / part_1 . . . . . / Rachot Respekt Festival Praha 2019

Poslední žijící maestro z rumunských romských komunit sobota 15. 06. 2019 areál V.HOLE Bubny Virtuozní a přitom syrovou hudbu romských hráčů zvaných lautari představila světu poprvé rumunská skupina Taraf de Haidouks. Ze stejného regionu pochází 82letý zpěvák a příležitostný hráč…

Nea Vasile & Taraful de la Marsa (Rom) / part_1 . . . . . / Rachot Respekt Festival Praha 2019

Source

0
(0)

Poslední žijící maestro z rumunských romských komunit
sobota 15. 06. 2019 areál V.HOLE Bubny
Virtuozní a přitom syrovou hudbu romských hráčů zvaných lautari představila světu poprvé rumunská skupina Taraf de Haidouks. Ze stejného regionu pochází 82letý zpěvák a příležitostný hráč na cimbál Nea Vasile Dinu, poslední žijící mistr žánru, navazující na mizející tradice 19. a 20. století. Do Prahy přijíždí s autentickou, čistě akustickou, a přitom maximálně energickou sestavou, kterou tvoří housle, akordeony, malý i velký cimbál a kontrabas.
Skupina s tradičním označením “taraful” – což je jméno pro hudební ansámbl – vystupuje jak na lokálních svatbách, tak i na evropských festivalech. Do světa jim otevřel dveře rumunsko-německý filmař a hudebník Hanno Hofer, který v Rumunsku mimo jiné vytvořil pozoruhodný bluesband Nightlosers. Na Balkáně má zpěvák skupiny Nea Vasile Dinu pověst nadčasového hudebního velikána, s moldavskou post-punkovou skupinou Zdob si Zdub natočil například hit Dimineat A Pe Răcoare. Skladba stala světovým evergreenem balkánského repertoáru a její verze se skupinou Lemon Bucket Orkestra byla dokonce nominována na kanadskou cenu Juno.
Nea Vasile Dinu i jeho Taraful pocházejí z oblasti jižně od Bukurešti, z okresu Giurgiu, podobně jako dnes už legendární Taraf de Haidouks. Pro hudební znalce byla tato místa známým zřídlem virtuozních romských muzikantů lautari. V minulých stoletích se jednalo o hudební elitu, která byla ovšem z pohledu evropské klasické hudby velmi svérázná: hudebníci nejenže neznali noty, navíc byli i negramotní, a i když se jednalo o virtuozy schopné improvizovat v závratném tempu, každý měl odlišnou techniku, kterou si jako samouk vytvořil metodou pokusu a omylu. Muzikantské umění se u Romů dědí z generace na generaci, a hudebníci kteří vyrůstali po pádu aristokracie, a především za éry socialismu, živořili ve velmi nuzných podmínkách a příležitostně hráli na svatbách a na pohřbech. Jejich příběhy jsou podobné tomu, co probíhalo ve Spojených státech o 60 let dříve: Alan Lomax i další sběratelé objížděli jak bavlnkové plantáže, právě tak jako vězení na americkém Jihu a objevovali bluesmany, kteří by jinak upadli v zapomenutí. Sperantoa Radulescu, rumunská specialistka na tradiční hudbu, která produkovala celou řadu alb, vysvětluje: “Popularitu lautarů neohrozily ani ty megalomanické folklorní ansámbly komunistické éry. Zcela běžné bylo, že každý instrumentalista také zpívá. K vrcholnému umění lautarů patřily milostné písně ve volné formě, rumunsky cintec de dragoste. Jejich součástí je improvizace, v níž se muzikanti navzájem snaží jeden druhého přetrumfnout. Jedna věc je ale zvláštní: hudebníci zpívají většunou rumunsky. V Clejani, vesnici odkud jsou Taraf de Haidouks, byl jediný člověk, který ještě uměl romsky. Až nedávno Romové zjistili, že o jejich hudbu je zájem ve světě. Hudebníci se teď snaží vybudovat si vlastní hudební identitu. Jedno mladé děvče mi nedávno řeklo: “Vždycky když vidím nějakou cikánskou kapelu v televizi, mám z toho obrovskou radost. Všichni vidí, že nejsme žádný méněcenný národ.”

0 / 5. 0

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *